Řeč těla mezi jezdcem a koněm
Jízda na koni je "řečí" mezi člověkem a koněm, při které nasazujeme nejen svůj hlas, ale především hovoříme svým tělem. V jezdecké mluvě tuto řeč označujeme jako pomůcky. Pomůcky jezdce můžeme přirovnat k naší slovní zásobě. Čím jednoznačněji, jemněji a rozmanitěji volíme svá slova v rozhovoru s jinými lidmi, tím rychleji a lépe nám rozumějí. Podobně se to má i s jezdeckými pomůckami: čím jednoznačněji, korektněji a jemněji je sladíme s temperamentem a charakterem koně, tím lépe a rychleji nám koně porozumějí. Kůň se samozřejmě musí naučit rozumět tělesným signálům jezdce, a to od cvičitele vyžaduje mnoho porozumění, trpělivosti a klidu, ale také dost vytrvalosti.
Hříbata se učí napodobováním
Koně na svět nepřicházejí jako hotoví jezdečtí koně. Od hříběcího věku jsou pro svůj pozdější úkol vychováváni. Napodobováním se hříbě v prvních měsících života učí od své matky všemu, co potřebuje pro přežití a soužití s ostatními jedinci. Matka jej kárá, když se chová příliš drze, a ona jej učí, že může k člověku přistupovat přívětivě. Hříbě přihlíží, když jezdec jeho matku připravuje k jízdě, vidí sedlo, uzdečku, bičík, a připadá mu normální, že někdo šplhá na záda jeho matky. Během vyjížďky kluse podnikavě kolem, aniž by ho napadlo utéct.
Škola hříbat
Po odstavu od matky se lidé stávají těmi, na které se hříbě upíná. Učí se nosit ohlávku a chodit na vodíku, dávat kopyta a nechávat člověka, aby se ho bez problémů dotýkal po celém těle.
Ne vždy to hříběti připadá tak veselé jako hry s kamarády. Občas se chová vzpurně, protože nemá chuť nechat se řídit nějakými předpisy. Strká a štípe svého ošetřovatele, jako by byl ve výběhu se svými kamarády. I když působí roztomile, jakmile se takovýto "koňský trpaslík" začne vytahovat, zkušený chovatel nedopustí, aby mu neposlušnost prošla. Už nyní se mladý kůň musí naučit základím pravidlům chování pro svůj další život jezdeckého koně.
Jeho první lekce jsou:
- snést dotyky
- nosit ohlávku
- při kartáčování a čištění stát klidně
- ochotně dávat kopyta
- nechat se vést
- nemít strach při transportu
- akceptovat člověka jako ŠÉFA
Co se Honzíček nenaučí...
Čím později s výchovou hříběte začneme, tím snadněji se neposlušné chování promění ve zvyk. Jakmile hříbě jednou přijde na to, že se může úspěšně protivit kousáním, že se může při uvazování utrhnout a že místo toho, aby dalo kopyto, může kopnout, je náprava této neposlušnosti velmi těžká. Dobré manýry mu by mu měly být vštěpovány co možná nejdříve.
Měli bychom koně naučit, jak se učit
Čím je kůň starší, tím se stává statečnějším a zvědavějším. Přibližně od dvou let si může zvykat na nějaké povinosti: učí se nechat se vodit s ohlávkou na vodítku, učí se chápat, že musí člověka následovat, aniž by táhl, zůstal stát na ústní příkaz ("můj kůň - Merlin to třeba má zafixované tak, že na něj nemluvím, ale přehodím mu přes záda vodítko") a naučil se pomocí člověka ovládnout i svůj strach z letících předmětů a z hluku motorů.
K prvním lekcím jezdeckého koně také patří nosit uždění a nechat se vodit se sedlem nebo pracovat na lonži.
Stejně jako dítě předškolního věku, i mladého koně bychom měli trpělivě uvádět do jeho pozdějších úkolů. Čím více úkolům přiměřených věku mu zadáváme, tím rychleji se učí učit se. Pokaždé, když mu něco vštěpujeme, bychom s ním měli hodně mluvit, aby si zvykl na NÁŠ (lidský) hlas.